APOŠTOLSKÁ CÍRKEV

SBOR PROSTĚJOV

ZPĚT

 

Zde je má pomoc (Bc. Petr Hofman)

 

 

 

Dnes lehce a jednoduše se mi popisuje mé upevnění víry. V té celé době to ale byl složitý zápas. Zápas odehrávající se mezi hlavou a srdcem, životem a smrtí. Byl jsem vychován v ateistické rodině. Po několik generací mí předkové žili levicovou politikou a neváhali za ni položit i svůj vlastní život. Náš stařeček se stal za I. světové války rudým legionářem. Jeho syn bojoval v partyzánské skupině a po válce bojoval s Benderovci o Velký Šariš. Náš tatínek se stal předsedou ZO KSČ v JZD na naší vesnici po té, co sloužil a přežil jako voják ZVK roty PS Tachov 1 i takové události, jako byla invaze v roce 1968. Nikdo z nich nikdy nikomu neublížil, ba naopak, se vždy snažili maximálně pomoci. Pomoci povětšinou těm, kteří na tom byli špatně.

Stařeček, když se vrátil ze Sovětského Ruska, přivedl si sebou nastávající manželku, kterou dostal ze zajateckého Žitomírského sběrného tábora. Ač se narodil v Drahanovicích u Olomouce, přišel po válce jako občan ještě C. a K. a nově občan SSSR do Československa, které nevědělo jak mu uznat jeho občanství, ještě navíc proto, že byl prohlášen za mrtvého a padlého v bitvě u Bachmače. Začínali s málem a žili v naprosté chudobě. Oba věřili v socialismus a dělali vše, aby společnost k němu přiblížili. Nikdy bych jim nezazlíval tuto činnost, protože se k nim obrátili mnozí, včetně církve, zády, první republika nebyla tak ideální, jak dneska máme tendenci tvrdit a měla spoustu chudého obyvatelstva, které nemělo mnohdy ani na přežití. Bydlelo se různě, dům měl dvě místnosti a jednu obývala celá rodina a druhou dobytek, který se na zimu pouštěl do světnice, aby se všichni hřáli navzájem. Přesto v této situaci vychovali syna, našeho dědu, který nestihl ani dojít do posledního ročníku základní školy a začala další válka, tentokráte ta druhá. Pokud do této chvíle jsem nemluvil o vztahu s Bohem, bylo to záměrné. Stařeček si s Bohem nerozuměl, sám prý razil myšlenku, že Bůh je jen pro bohaté a na chudé už nemá sílu a chuť. Prostředí, ve kterém vyrůstal, jej umocňovalo v těchto myšlenkách.

V době války nastal mnohem vážnější problém. Stařenka byla rodilá Lotyška, v té době součástí Ruského carství, posléze sice na chvíli samostatného státu, pak ale součástí Sovětského svazu. Úřady ji za dvacet let neuznaly občanství RČS a to byl kámen úrazu v době, kdy se pro nacistické Německo stal Sovětský svaz nepřítelem číslo jedna. V tom okamžiku byla potencionálně lehkým cílem pro Gestapo a protektorátní úřady. Toho si byla celá rodina vědoma. Díky Bohu, četníci z Drahanovic zfalšovali její doklady a vydali, s vědomím možného zastřelení, s uznáním tehdy ještě původní Moravské národnosti v Československu, respektive v Protektorátě Čechy a Morava. Tento oddych ale netrval věčně, protože v roce 1944, kdy děda byl totálně nasazený v Lutíně na válečné výrobě v podniku SIGMA, církevní hodnostář z Olomouce, na popud jednoho faráře, jej udal za protistátní činnost – měl k tomu pádné důvody, rodina komunistů, smíšená, matka Ruska. Věděl, co činí, protože je znal, protože děda, ať pokřtěný Kališník, musel v měšťanské škole chodit povinně do katolického náboženství. Děti měly, před válkou, ve vyučujícím klerikovi naprostou důvěru a díky jejich naivitě o nich věděl naprosto všechno… odtud pak ten mrazivý vítr vál. Nastala situace, kdy on byl poslán na transport do koncentračního tábora do Polska. Z transportu, určitě s Boží pomocí, utekl. Řadil se mezi desítky jedinců, kterým se taková akce za celou dobu zrůdného nacistického režimu, podařila. Snad díky chybě a zvyšující se nervozitě úřadů, si pro něj již do konce války nikdo nepřišel. Stařenku skrývali po všech možných sklepech, stařeček spával s ukořistěným samopalem a děda obutý, aby se mohl snad, útěkem zachránit. Nastal konec války, osvobození, kterému děda přispěl tak, že se přidal v květnových dnech do skupiny operující kolem Velkého Kosíře a zakopali se u Gabrielova, kde se střetli s jednotkou SS, kterou nakonec přemohli. Poté odešel do obnovené armády a účastnil se bojů na východním Slovensku. Po roce 1947 odešel do civilu a dostal umístěnku jako pracovník tiskárny v Olomouci. V té době poznal naši babičku. Než si ji mohl vzít, musel se zřeknout husitské víry a stát se katolíkem, protože se stěhoval za babičkou. Ani tehdy mu církevní úřady toto neulehčovaly i s vědomím toho, jakou má rodinu, ale i s vědomím, že předchůdce toho, kdo rozhodoval o jejich sňatku, jej udal. Léta plynula a stařeček zemřel. Nebylo mu dovoleno mít pohřeb v kostele z důvodů již uvedených.

Naše babička a děda měli dceru, moji maminku, která si vzala mého tatínka. Člověka, který pocházel ze zchudlého židovského šlechtického rodu, který přijal někdy v devatenáctém století křest, a z rodu Hochmannů se na přelomu dvacátého století stali Hofmanové již bez šlechtických titulů. Náš tatínek byl z pěti dětí, ale všechny během války umřely. On jediný se narodil až po válce a přežil. Jeho matka, moje babička, byla silně věřící katoličkou, děda katolíkem spíše vlažným. Tatínek vyrůstal v době padesátých let a byl velmi ovlivněn svoji dobou. Zažil, jak záškodnická skupina v obci zapalovala stohy, házela kravám do žrádla hřebíky, zažil jak tato skupina v čele s člověkem, který sebe považoval za nejzbožnějšího, prohlašoval smrt všem, kdo nestáli při něm. Byl pokřtěn, účastnil se bohoslužeb, přijal biřmování, chodil do náboženství, dostával kárání od faráře, ale stal se také pionýrem a jezdil na tábory. Život na moravské dědině v padesátých letech nebyl černobílý, jak se mnozí tehdy i dneska snaží tvrdit. Již v učení se v něm ale formoval levicový názor. Vyučil se ještě ve staré kovárně, u starého mistra, kovářem a opravářem pro nově vznikající družstvo. To když dneska řeknu, tak už mi nikdo neuvěří, že ještě v šedesátých letech bylo možné se stát učněm a tovaryšem u mistrů, nejenom tedy na učilišti……Na ZVS se dostal jako pohraničník na rotu PS do Pavlova Studence. Zažil tam onu invazi v roce 1968 a to jej zlomilo. Mladý člověk, který věřil v socialismus, musel zažít takovou událost. Po odsloužených letech navíc od ZVS, odešel do civilu zpět na obec, kde se stal mechanizátorem v JZD. Tamější politická organizace byla v troskách. Po srpnu zde byla vyhozena spousta dobrých lidí a nahrazena normalizačními soudruhy. Sám sebe, ve zlosti proti režimu, který přicházel, uvrhl do stejné politické mašinérie, jako byli oni. Odůvodňoval to tím, že se raději obětuje, než aby místo něj přišel někdo horší. Celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval v JZD na dělnických místech – seřizovač, opravář, obsluha linky… a přitom po večerech dělal ještě politiku. Byla to podivná doba, doba úplně odcizená od Boha, doba odcizená od víry a duchovního života. Asi si neuvědomujeme, ale právě v této době začal v Československu konzum a začala se vytvářet typická konzumní společnost. Našemu tatínkovi bych nikdy neupřel nic, co udělal a dokázal. Mnozí jej nenáviděli proto, že on byl ten, kdo se postavil po letech za propuštěné ze zmiňované záškodnické skupiny, kteří se v sedmdesátých letech vrátili z kriminálu. Postavil se za ně na okrese i na kraji. Dokázal za ně vyhandlovat i to, že jejich děti mohly na střední školy, na gymnázia, kdy se nenechal odbýt žádnými kádrováky a bil se za děti těchto lidí, kteří ani tak neublížili režimu, jako spíše vlastním lidem v dědině. Dokonce svého učně, který se u něj učil v dílnách JZD, dokázal, ze své pozice předsedy ZO, dotlačit na studium teologie. Onen učeň je dneska vysvěceným knězem. Byla to však divná doba.

Na konci osmdesátých let jsem se narodil já. Nenarodil jsem se ale těm lidem, které beru za své rodiče a kterým jsem říkal maminko a tatínku. Narodil jsem se na východě Slovenska ve městě Gelnica. Dnes věřím, že díky Boží pomoci jsem se dostal do jednoho dětského domova na jižní Moravě, odkud si mě, až téměř ve třech letech, moji rodiče vzali, tedy adoptovali. Moji rodiče nemohli mít spolu děti a dodnes říkám, kolik je skutečně takových párů, kteří jsou si věrni i tehdy, když ví, že nemohou mít své vlastní děti. Byl jsem vychován v duchu naší rodiny. Ateisticky, nebyl jsem pokřtěn, a přesto v duchu toho, co dodnes nemohu přesně definovat, ovšem v něčem krásném. Naši na mě vždy kladli, ať jsem slušný, mluvím pravdu, svoji přísností to dokázali ve mě udržet a především, co jsem se naučil od svého tatínka a dědy, být obětavý a snažit se pomoci. Pamatuji si, když jsme doma měli dobytek, prase, kozu, slepice, moráky apod., byla velká starost s domácností a s domem, a přesto náš tatínek chodil po vesnici tam pomoci s dřívím, tam pomoci s trávou, tam pomoci se svařováním. Pomáhal tak, že doma bylo více práce, než ji měl u jiných. A to jsem se, pevně doufám, od něj naučil. Myslím, že ve mně vybudoval člověka, který se snaží pro druhé rozkrájet a přitom se snaží ne moc to ukazovat. Raději za něj mluví činy. Je pravdou, že já mám impulzivnější povahu, proto některé mé činy jsou nepřehlédnutelné a to především v tom negativním slova smyslu. 

Přesto už v době mé před-puberty jsem vnímal kolem sebe, že není svět tak jednoduchý a racionální, jak se může na první pohled zdát. Moji rodiče mi vždy kladli na srdce, že mě podpoří jakkoliv, jak se rozhodnu, třeba i to, že začnu chodit do kostela, nebo naopak se stanu členem jakéhokoliv sdružení. Ani já, ale ani oni, jsme si ale neuvědomovali, že ono „chodit do kostela“ nestačí. Že to není to, co dělá křesťana křesťanem. To mělo přijít později. Po vyučení a dodělání maturity jsem vyrazil na studia na VŠ a úspěšně dokončil dva obory. Začal jsem učit jako pedagog a seznámil jsem se s dívkou, kterou jsem posléze pojal za manželku. Ona byla pokřtěná katolička, věřící, ale já byl zapřisáhlý ateista, radikální revolucionář. Přesto z lásky a díky Bohu se nám narodila dcerka. Naše manželství začalo však po třetím roce skřípat. Co já více se snažil uživit rodinu, tehdy jsem už nepracoval v civilním sektoru, o to více jsme se odcizovali. Moje žena mě začala podvádět nejprve s kolegy, poté s kolegyněmi v jejím zaměstnání. Snažil jsem se udržet manželství, co to šlo, ale neudržel. Co byla asi nejhorší rána, tak, že mi zamezila přístup k naší malé dcerce. Když byl rozvod už na spadnutí, desetkráte denně jsem slyšel, že po rozvodu už nebudu její táta. Nebudu ji moci vídat, protože si to prostě „zařídí.“ Měl jsem toho dost, měl jsem dost svého života, vědomí, že neuvidím svoji milovanou dcerku, že budu muset žít bez ní, že budu žít v samotě, opuštěn…. Táta bez své dcery je opravdu hrozné, kdo nezažil, možná ani nepochopí… Tyto myšlenky mi nahrály na to, že jsem chtěl vše ukončit. A málem tak učinil. Navíc to byla doba, kdy odešel můj otec. Vše tehdy bylo špatně.

Dnes se na to dívám s velkým odstupem a s nepochopením sebe sama, téměř devadesátikilový chlap, chlap, který běhá s plnou polní a samopalem, který se nebojí letět bojovým vrtulníkem, se zhroutí. Ale toto byl ten okamžik, kdy nastalo to, čemu dneska věřím, že byl Boží úmysl, Boží zásah. Bůh mě viděl po celou dobu od doby, co jsem vyšel z lůna až po tuto chvíli. Celou dobu, dnes to vím, držel nade mnou ochrannou ruku, byť jsem jej zatracoval, hanil, pomlouval a vysmíval… málem jsem tu nebyl, ale v tu chvíli, kdy jsem z posledních sil byl smířen, že můj život odchází, objevil se. Nemohu jej popsat, jak vypadal, jakou měl vůni, jaký hlas, ale vím, že to byl on. Že mě chytil za paži a vytrhl mě ze smrti, respektive, stáhl mě zpět na zem, dodnes slyším jeho slova… „ne, ještě nemáš čas, žij pro druhé, jak jsi žil doteď…jsem tu s tebou a zde je má pomoc….“ Bože děkuji, děkuji, že jsi mi ukázal, že existuješ. Ta doba byla zlomová, ale nebyl to happy end a Hollywood. Bůh mě vrátil na zem a já měl plně nést opět následky za mé jednání. Nebylo to jednoduché. Kdo mě podpořil, byla moje maminka. Žena, která se o mě od tří let starala, tvrdá žena, se kterou se život nikdy nemazlil, ale pod tvrdou slupkou milující jak jen může matka milovat.

Nekonalo se žádné obrácení na víru jako v béčkovém filmu. Stále jsem byl duší revolucionář a rebel a myslím, že ve mně začal teprve tehdy pořádný vnitřní boj. Paradoxně to byla doba, kdy jsem se já ocitl na politické kandidátce. Bůh ale tehdy mě měl v rukách a můj politický neúspěch mi otevřel oči. Zanevřel jsem na politiku, která stála nervy mého tatínka, začal jsem se věnovat jiným věcem. Našel jsem si děvče. Děvče, které má velmi vlažný vztah k církvi, ale které mě miluji a podporuje. S Boží pomocí jsem se letos oženil, máme společný dům, velkou zahradu, málo peněz, hodně lásky a snažíme se o malý přírůstek. Svoji dceru vídám často, ne asi tak, jak bych chtěl, ale často. Co moje bývalá žena nedokázala je, rozbít náš vztah s mojí malou, která byla maličká v době rozvodu. Dokonce mohu říci, že nás to ještě nakonec sblížilo. Tento rok mi náš Pán ukázal i cestu do sboru Apoštolské církve, kde věřím, že s jeho pomocí budu pokřtěn. Vrátil jsem se alespoň na částečný úvazek k armádě a opět přemýšlím pozitivně o mé, tedy vlastně naší, budoucnosti. Uvidíme, jaká bude.

Závěrem bych měl říci něco vzletného, něco velikého, ale asi to ukončím pokornými slovy klasika: „Deo gratias“ (Bohu díky).

 

des. Bc. PETR HOFMAN

 

 

 

 

 

 

 

APOŠTOLSKÁ CÍRKEV

SBOR PROSTĚJOV

 

 

 

https://www.pnglot.com/pngfile/detail/79-790413_phone-icon-telephone.png

734 182 021

Apoštolská církev

sbor Prostějov

 

Raisova 1159

Prostějov 796 01

Související obrázek

pastor@acprostejov.cz

facebook.com/ACsborProstejov

 

Související obrázek

Mapa sboru AC Prostějov

Pastor: Ondřej Kříž

 

https://ak0.picdn.net/shutterstock/videos/26325020/thumb/7.jpg

GDPR

 

 

Vytvořeno v roce 2019