|
|
|
|
Zde je má pomoc (rtm. Bc. Petr Hofman) |
|
|
|
|
|
Dnes
lehce a jednoduše se mi popisuje mé upevnění víry. V té celé době to ale byl složitý
zápas. Zápas odehrávající se mezi hlavou a srdcem, životem a smrtí. Byl jsem
vychován v ateistické rodině. Po několik generací mí předkové žili levicovou
politikou a neváhali za ni položit i svůj vlastní život. Náš stařeček se stal
za I. světové války rudým legionářem. Jeho syn bojoval v partyzánské skupině
a po válce bojoval s Benderovci o Velký Šariš. Náš tatínek se stal předsedou
ZO KSČ v JZD na naší vesnici po té, co sloužil a přežil jako voják ZVK roty
PS Tachov 1 i takové události, jako byla invaze v roce 1968. Nikdo z nich
nikdy nikomu neublížil, ba naopak, se vždy snažili maximálně pomoci. Pomoci
povětšinou těm, kteří na tom byli špatně. Stařeček,
když se vrátil ze Sovětského Ruska, přivedl si sebou nastávající manželku,
kterou dostal ze zajateckého Žitomírského sběrného tábora. Ač se narodil v
Drahanovicích u Olomouce, přišel po válce jako občan ještě C. a K. a nově
občan SSSR do Československa, které nevědělo jak mu uznat jeho občanství,
ještě navíc proto, že byl prohlášen za mrtvého a padlého v bitvě u Bachmače.
Začínali s málem a žili v naprosté chudobě. Oba věřili v socialismus a dělali
vše, aby společnost k němu přiblížili. Nikdy bych jim nezazlíval tuto
činnost, protože se k nim obrátili mnozí, včetně církve, zády, první
republika nebyla tak ideální, jak dneska máme tendenci tvrdit a měla spoustu
chudého obyvatelstva, které nemělo mnohdy ani na přežití. Bydlelo se různě,
dům měl dvě místnosti a jednu obývala celá rodina a druhou dobytek, který se
na zimu pouštěl do světnice, aby se všichni hřáli navzájem. Přesto v této
situaci vychovali syna, našeho dědu, který nestihl ani dojít do posledního
ročníku základní školy a začala další válka, tentokráte ta druhá. Pokud do
této chvíle jsem nemluvil o vztahu s Bohem, bylo to záměrné. Stařeček si s
Bohem nerozuměl, sám prý razil myšlenku, že Bůh je jen pro bohaté a na chudé
už nemá sílu a chuť. Prostředí, ve kterém vyrůstal, jej umocňovalo v těchto
myšlenkách. V
době války nastal mnohem vážnější problém. Stařenka byla rodilá Lotyška, v té
době součástí Ruského carství, posléze sice na chvíli samostatného státu, pak
ale součástí Sovětského svazu. Úřady ji za dvacet let neuznaly občanství RČS
a to byl kámen úrazu v době, kdy se pro nacistické Německo stal Sovětský svaz
nepřítelem číslo jedna. V tom okamžiku byla potencionálně lehkým cílem pro
Gestapo a protektorátní úřady. Toho si byla celá rodina vědoma. Díky Bohu,
četníci z Drahanovic zfalšovali její doklady a vydali, s vědomím možného
zastřelení, s uznáním tehdy ještě původní Moravské národnosti v Československu,
respektive v Protektorátě Čechy a Morava. Tento oddych ale netrval věčně,
protože v roce 1944, kdy děda byl totálně nasazený v Lutíně na válečné výrobě
v podniku SIGMA, církevní hodnostář z Olomouce, na popud jednoho faráře, jej
udal za protistátní činnost – měl k tomu pádné důvody, rodina komunistů,
smíšená, matka Ruska. Věděl, co činí, protože je znal, protože děda, ať
pokřtěný Kališník, musel v měšťanské škole chodit povinně do katolického
náboženství. Děti měly, před válkou, ve vyučujícím klerikovi naprostou důvěru
a díky jejich naivitě o nich věděl naprosto všechno… odtud pak ten mrazivý
vítr vál. Nastala situace, kdy on byl poslán na transport do koncentračního
tábora do Polska. Z transportu, určitě s Boží pomocí, utekl. Řadil se mezi desítky
jedinců, kterým se taková akce za celou dobu zrůdného nacistického režimu,
podařila. Snad díky chybě a zvyšující se nervozitě úřadů, si pro něj již do
konce války nikdo nepřišel. Stařenku skrývali po všech možných sklepech,
stařeček spával s ukořistěným samopalem a děda obutý, aby se mohl snad,
útěkem zachránit. Nastal konec války, osvobození, kterému děda přispěl tak,
že se přidal v květnových dnech do skupiny operující kolem Velkého Kosíře a
zakopali se u Gabrielova, kde se střetli s jednotkou SS, kterou nakonec
přemohli. Poté odešel do obnovené armády a účastnil se bojů na východním
Slovensku. Po roce 1947 odešel do civilu a dostal umístěnku jako pracovník
tiskárny v Olomouci. V té době poznal naši babičku. Než si ji mohl vzít,
musel se zřeknout husitské víry a stát se katolíkem, protože se stěhoval za
babičkou. Ani tehdy mu církevní úřady toto neulehčovaly i s vědomím toho,
jakou má rodinu, ale i s vědomím, že předchůdce toho, kdo rozhodoval o jejich
sňatku, jej udal. Léta plynula a stařeček zemřel. Nebylo mu dovoleno mít
pohřeb v kostele z důvodů již uvedených. Naše
babička a děda měli dceru, moji maminku, která si vzala mého tatínka.
Člověka, který pocházel ze zchudlého židovského šlechtického rodu, který
přijal někdy v devatenáctém století křest, a z rodu Hochmannů se na přelomu
dvacátého století stali Hofmanové již bez šlechtických titulů. Náš tatínek
byl z pěti dětí, ale všechny během války umřely. On jediný se narodil až po
válce a přežil. Jeho matka, moje babička, byla silně věřící katoličkou, děda
katolíkem spíše vlažným. Tatínek vyrůstal v době padesátých let a byl velmi
ovlivněn svoji dobou. Zažil, jak záškodnická skupina v obci zapalovala stohy,
házela kravám do žrádla hřebíky, zažil jak tato skupina v čele s člověkem,
který sebe považoval za nejzbožnějšího, prohlašoval smrt všem, kdo nestáli
při něm. Byl pokřtěn, účastnil se bohoslužeb, přijal biřmování, chodil do
náboženství, dostával kárání od faráře, ale stal se také pionýrem a jezdil na
tábory. Život na moravské dědině v padesátých letech nebyl černobílý, jak se
mnozí tehdy i dneska snaží tvrdit. Již v učení se v něm ale formoval levicový
názor. Vyučil se ještě ve staré kovárně, u starého mistra, kovářem a
opravářem pro nově vznikající družstvo. To když dneska řeknu, tak už mi nikdo
neuvěří, že ještě v šedesátých letech bylo možné se stát učněm a tovaryšem u
mistrů, nejenom tedy na učilišti……Na ZVS se dostal jako pohraničník na rotu
PS do Pavlova Studence. Zažil tam onu invazi v roce 1968 a to jej zlomilo.
Mladý člověk, který věřil v socialismus, musel zažít takovou událost. Po
odsloužených letech navíc od ZVS, odešel do civilu zpět na obec, kde se stal
mechanizátorem v JZD. Tamější politická organizace byla v troskách. Po srpnu
zde byla vyhozena spousta dobrých lidí a nahrazena normalizačními soudruhy.
Sám sebe, ve zlosti proti režimu, který přicházel, uvrhl do stejné politické
mašinérie, jako byli oni. Odůvodňoval to tím, že se raději obětuje, než aby
místo něj přišel někdo horší. Celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval v JZD
na dělnických místech – seřizovač, opravář, obsluha linky… a přitom po
večerech dělal ještě politiku. Byla to podivná doba, doba úplně odcizená od
Boha, doba odcizená od víry a duchovního života. Asi si neuvědomujeme, ale
právě v této době začal v Československu konzum a začala se vytvářet typická
konzumní společnost. Našemu tatínkovi bych nikdy neupřel nic, co udělal a
dokázal. Mnozí jej nenáviděli proto, že on byl ten, kdo se postavil po letech
za propuštěné ze zmiňované záškodnické skupiny, kteří se v sedmdesátých
letech vrátili z kriminálu. Postavil se za ně na okrese i na kraji. Dokázal
za ně vyhandlovat i to, že jejich děti mohly na střední školy, na gymnázia,
kdy se nenechal odbýt žádnými kádrováky a bil se za děti těchto lidí, kteří
ani tak neublížili režimu, jako spíše vlastním lidem v dědině. Dokonce svého
učně, který se u něj učil v dílnách JZD, dokázal, ze své pozice předsedy ZO,
dotlačit na studium teologie. Onen učeň je dneska vysvěceným knězem. Byla to
však divná doba. Na
konci osmdesátých let jsem se narodil já. Nenarodil jsem se ale těm lidem,
které beru za své rodiče a kterým jsem říkal maminko a tatínku. Narodil jsem
se na východě Slovenska ve městě Gelnica. Dnes
věřím, že díky Boží pomoci jsem se dostal do jednoho dětského domova na jižní
Moravě, odkud si mě, až téměř ve třech letech, moji rodiče vzali, tedy
adoptovali. Moji rodiče nemohli mít spolu děti a dodnes říkám, kolik je
skutečně takových párů, kteří jsou si věrni i tehdy, když ví, že nemohou mít
své vlastní děti. Byl jsem vychován v duchu naší rodiny. Ateisticky, nebyl
jsem pokřtěn, a přesto v duchu toho, co dodnes nemohu přesně definovat, ovšem
v něčem krásném. Naši na mě vždy kladli, ať jsem slušný, mluvím pravdu, svoji
přísností to dokázali ve mě udržet a především, co jsem se naučil od svého
tatínka a dědy, být obětavý a snažit se pomoci. Pamatuji si, když jsme doma
měli dobytek, prase, kozu, slepice, moráky apod.,
byla velká starost s domácností a s domem, a přesto náš tatínek chodil po
vesnici tam pomoci s dřívím, tam pomoci s trávou, tam pomoci se svařováním.
Pomáhal tak, že doma bylo více práce, než ji měl u jiných. A to jsem se,
pevně doufám, od něj naučil. Myslím, že ve mně vybudoval člověka, který se
snaží pro druhé rozkrájet a přitom se snaží ne moc to ukazovat. Raději za něj
mluví činy. Je pravdou, že já mám impulzivnější povahu, proto některé mé činy
jsou nepřehlédnutelné a to především v tom negativním slova smyslu. Přesto
už v době mé před-puberty jsem vnímal kolem sebe, že není svět tak jednoduchý
a racionální, jak se může na první pohled zdát. Moji rodiče mi vždy kladli na
srdce, že mě podpoří jakkoliv, jak se rozhodnu, třeba i to, že začnu chodit
do kostela, nebo naopak se stanu členem jakéhokoliv sdružení. Ani já, ale ani
oni, jsme si ale neuvědomovali, že ono „chodit do kostela“ nestačí. Že to
není to, co dělá křesťana křesťanem. To mělo přijít později. Po vyučení a
dodělání maturity jsem vyrazil na studia na VŠ a úspěšně dokončil dva obory.
Začal jsem učit jako pedagog a seznámil jsem se s dívkou, kterou jsem posléze
pojal za manželku. Ona byla pokřtěná katolička, věřící, ale já byl zapřisáhlý
ateista, radikální revolucionář. Přesto z lásky a díky Bohu se nám narodila
dcerka. Naše manželství začalo však po třetím roce skřípat. Co já více se
snažil uživit rodinu, tehdy jsem už nepracoval v civilním sektoru, o to více
jsme se odcizovali. Moje žena mě začala podvádět nejprve s kolegy, poté s
kolegyněmi v jejím zaměstnání. Snažil jsem se udržet manželství, co to šlo,
ale neudržel. Co byla asi nejhorší rána, tak, že mi zamezila přístup k naší
malé dcerce. Když byl rozvod už na spadnutí, desetkráte denně jsem slyšel, že
po rozvodu už nebudu její táta. Nebudu ji moci vídat, protože si to prostě
„zařídí.“ Měl jsem toho dost, měl jsem dost svého života, vědomí, že neuvidím
svoji milovanou dcerku, že budu muset žít bez ní, že budu žít v samotě,
opuštěn…. Táta bez své dcery je opravdu hrozné, kdo nezažil, možná ani
nepochopí… Tyto myšlenky mi nahrály na to, že jsem chtěl vše ukončit. A málem
tak učinil. Navíc to byla doba, kdy odešel můj otec. Vše tehdy bylo špatně. Dnes
se na to dívám s velkým odstupem a s nepochopením sebe sama, téměř
devadesátikilový chlap, chlap, který běhá s plnou polní a samopalem, který se
nebojí letět bojovým vrtulníkem, se zhroutí. Ale toto byl ten okamžik, kdy
nastalo to, čemu dneska věřím, že byl Boží úmysl, Boží zásah. Bůh mě viděl po
celou dobu od doby, co jsem vyšel z lůna až po tuto chvíli. Celou dobu, dnes
to vím, držel nade mnou ochrannou ruku, byť jsem jej zatracoval, hanil,
pomlouval a vysmíval… málem jsem tu nebyl, ale v tu chvíli, kdy jsem z
posledních sil byl smířen, že můj život odchází, objevil se. Nemohu jej
popsat, jak vypadal, jakou měl vůni, jaký hlas, ale vím, že to byl on. Že mě
chytil za paži a vytrhl mě ze smrti, respektive, stáhl mě zpět na zem, dodnes
slyším jeho slova… „ne, ještě nemáš čas, žij pro druhé, jak jsi žil
doteď…jsem tu s tebou a zde je má pomoc….“ Bože děkuji, děkuji, že jsi mi
ukázal, že existuješ. Ta doba byla zlomová, ale nebyl to happy end a lá Hollywood. Bůh mě vrátil na zem a já měl plně nést
opět následky za mé jednání. Nebylo to jednoduché. Kdo mě podpořil, byla moje
maminka. Žena, která se o mě od tří let starala, tvrdá žena, se kterou se
život nikdy nemazlil, ale pod tvrdou slupkou milující jak jen může matka
milovat. Nekonalo
se žádné obrácení na víru jako v béčkovém filmu. Stále jsem byl duší
revolucionář a rebel a myslím, že ve mně začal teprve tehdy pořádný vnitřní
boj. Paradoxně to byla doba, kdy jsem se já ocitl na politické kandidátce.
Bůh ale tehdy mě měl v rukách a můj politický neúspěch mi otevřel oči.
Zanevřel jsem na politiku, která stála nervy mého tatínka, začal jsem se
věnovat jiným věcem. Našel jsem si děvče. Děvče, které má velmi vlažný vztah
k církvi, ale které mě miluji a podporuje. S Boží pomocí jsem se letos
oženil, máme společný dům, velkou zahradu, málo peněz, hodně lásky a snažíme
se o malý přírůstek. Svoji dceru vídám často, ne asi tak, jak bych chtěl, ale
často. Co moje bývalá žena nedokázala je, rozbít náš vztah s mojí malou,
která byla maličká v době rozvodu. Dokonce mohu říci, že nás to ještě nakonec
sblížilo. Tento rok mi náš Pán ukázal i cestu do sboru Apoštolské církve, kde
věřím, že s jeho pomocí budu pokřtěn. Vrátil jsem se alespoň na částečný
úvazek k armádě a opět přemýšlím pozitivně o mé, tedy vlastně naší,
budoucnosti. Uvidíme, jaká bude. Závěrem
bych měl říci něco vzletného, něco velikého, ale asi to ukončím pokornými
slovy klasika: „Deo gratias“
(Bohu díky). rtm. Bc. PETR HOFMAN |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
APOŠTOLSKÁ
CÍRKEV
SBOR
PROSTĚJOV
|
|
|
|
|
|
|
734 182 021 |
Apoštolská církev sbor Prostějov Raisova 1159 Prostějov 796 01 |
|
|
|
||||
|
|
||||
|
|
|
Pastor: Ondřej Kříž |
||
|
|
|
|
|
|
Vytvořeno v roce 2019